Fotit prý umí dnes každý. Někdy víc fotíme, než žijeme. Ze vteřin naší existence si pořizujeme snímky az minut zaznamenáváme videa.
Chceme zachytit všechno, co je kolem nás. Předpažené mobily a tablety jsou poznávacím znamením „moderního člověka“.
Před 75 lety vylisovali v bratislavském závodě Gummon malou černou bakelitovou skříňku s velkým nápisem Futurit. Osadili do ní objektiv a první slovenský fotoaparát, který se pyšnil přívlastkem lidový, byl na světě.
Genius z Essenu
Odpověď na otázku, kdo navrhl po tvarové a konstrukční stránce fotoaparát Futurit, není vůbec jednoduchá. Stopa vede ke geniálnímu vynálezci z německého Porúří Fritzi Kaftanskému.
Narodil se 18. listopadu 1899 v Essenu a v té době byl průkopníkem v oblasti nových technologií, inovací a patentů.
Navíc byl vynikajícím obchodníkem. Uměl najít investory pro své projekty a nikdy se nebál začít znovu, byť v jiné zemi.
V roce 1927 začínal se svými fotoaparáty pod značkou Fotofex v Berlíně a již v roce 1932 na veletrhu v Lipsku s úspěchem prezentoval chytrý fotoaparát Visorfex.
O několik měsíců později přišly modely Fexor, Sida, Turf, Parlorfex a Mini-Fex, který byl vyhlášen nejmenším fotoaparátem na světě.
Později se přidal ke Karlu Gumpelovi a Paulu Knochemu a působili pod značkou AIDS. Ta neměla nic společného s virovým onemocněním, které se objevilo až v roce 1981.
Importé de Slovaquie
Kolem roku 1937 se Kaftanski přestěhoval do Československa, konkrétně do Prahy. Přinesl si patent na aparát SIDA a pokračoval ve výrobě.
Zde vznikl také známý Fex Superior, který se později s určitými zlepšeními vyráběl ve Francii, kam Kaftanski přesídlil v roce 1939.
O tři roky později založil v Lyonu společnost Fex/Indo. Zkratka znamenala France Export/Industrie Optique a tato značka fungovala až do roku 1981.
Kaftanski byl tvůrcem konstrukce i tvaru fotoaparátů. Jeho modely měly typický design s vysunutým hledáčkem ve tvaru jemně zaobleného kvádru.
Od roku 1937 se bakelitové fotoaparáty lisovaly v dnes již zbořené bratislavské fabrice, která fungovala pod jménem Továrna na kabelu účastnická společnost – závod Gummon.
Gummon postavil u Továrny na kabelu továrník Egon Bondy v roce 1911. V říjnu 1918 získal recept na inovovanou bakelitovou směs od společnosti Bakelite Gesellschaft Berlin.
Speciální recepturu nazývali Futurit a všechny výlisky z ní nesly tento nápis a měly své číslo. Sortiment výroby byl široký – od elektrikářských součástek, svítidel, zapalovačů, sklenic až po reklamní předměty jako tabatěrky a popelníky.
Po příchodu Kaftanského do Československa se v Gummonu rozjela i výroba fotoaparátů. Později během slovenského státu se zde vyráběly čtyři fotoaparáty inspirované Kaftanského designem: Ama, Excella, Super Excella a Futurit.
Jediný Futurit má na přední stěně plastický nápis: Importé de Slovaquie. Třeba však připomenout, že Futurit se objevoval na trhu ještě před rokem 1939 a známé jsou i verze bez nápisu Importé de Slovaquie.
Kaftanski se v letech 1938 – 1939 přestěhoval z Prahy přímo do Bratislavy, i proto můžeme předpokládat, že se na tvarovém řešení Futuritu osobně podílel.
Oblíbený aparát
Jméno materiálu, které bylo shodné s mateřským závodem Futuritwerke ve Vídni, se stalo také značkou lidového fotografického přístroje z bakelitu.
Futurit byl v té době velmi oblíbený, používal ho i Gejza Gűrtler z Turčianských Teplic, který dělal průvodce po Banské Štiavnici známému fotografovi, kameramanovi a režisérovi Karlovi Plickovi.
Futurit fotil na formát 4 x 6,5 centimetru, ale jeho obsluha byla natolik zjednodušená, že kvalita výsledného obrázku byla vždy loterií, lépe řečeno překvapením. Navzdory všem nedostatkům výborně sedne do ruky a působí tvarově vyváženě.
K fotoaparátu se dodávalo oválné prošívané pouzdro z tvrzeného papíru s koženým řemínkem. Futurit se vyvážel do celého světa a jeho výroba se zastavila na konci druhé světové války.
Smutný osud fabriky
Továrna na kabelu, založená v roce 1894, i závod Gummon byly po válce znárodněny a vznikl národní podnik Kablo Bratislava, závod Gumon.
Není to tak dávno, co jsme v Bratislavě museli bezmocně přihlížet demolice budov, které si pamatovaly celé dějiny fabriky.
Bohužel, industriální dědictví muselo ustoupit developerským zájmům o lukrativní pozemky a bagry nezastavila ani „směšná“ pokuta.
Dnes patří toto území mezi nejošklivější v Bratislavě, přestože ošarpané oplocení závodu zdobí paradoxní nápis: „To nejlepší, co vám město umí dát.“
